Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak sme sa teda dočkali. Jedna z najväčších hudobných udalostí tohto roka je tu. Nová METALLICA je na svete a s ňou množstvo protichodných reakcií. Oplatilo sa čakať? Majú ešte vôbec čo povedať? Nie sú už minimálne 25 rokov za zenitom?
Obozretnosť bola veru úplne na mieste. Nie príliš presvedčivá singlová predzvesť s názvom „Lords Of Summer“ (ktorá sa napokon prepracovala iba medzi bonusové skladby), masakrálny avizovaný hrací čas novinky, naťahovanie vydania, prokrastinácia vo forme koncertov na najbláznivejších miestach či pračudesných filmových pokusov... odložme to všetko bokom, teraz treba jednoducho a jasne skonštatovať, že nový album sa proste podaril.
Toto je najdôležitejšie - zo svojej výraznej inštrumentálnej slabiny urobili v podstate najväčšiu silu nového albumu. Bubenícka časť rytmickej sekcie s prehľadom zvláda stredné tempo, v ktorom sa nesie takmer celá nahrávka. Ako keby sa inšpirovali doskou „13“ od BLACK SABBATH, veľkou učebnicou toho, ako umne hobľovať a metliť aj v pokročilom veku. Groove masívny ako býčí krk je výrazným poznávacím znamením nového metallicovského matroša.
Skladby v sebe skrývajú sympatickú priamočiarosť a neurvalosť, ktorá je veľmi vhodne ošetrená citom pre melódiu, priam až bluesovým cítením a zmyslom pre udržanie pozornosti poslucháča aj na ploche veľmi dlhých skladieb.
V preklade do slovníka metallicológa - nový album v sebe spája vplyvy debutu „Kill ´Em All“ a tvorby okolo albumov „Load“ a „Reload“, možno čiastočne aj „Čierneho albumu“. Je to jednoducho tam - „No Remorse“ či „Seek & Destroy“ v čelnej zrážke s „Bleeding Me“, „King Nothing“ a dajme tomu aj „Whenever I May Roam“. A za veľa určite páni vďačia aj svojim veľkým vzorom z prvej polovice osemdesiatych rokov – Hank Shermann a King Diamond sa pri počúvaní metallicovskej novinky určite usmievajú. Duch MERCYFUL FATE večne živý!
A k tomu všetkému tá ich uvoľnenosť! Ako keby boli na predchádzajúcich dvoch albumoch v nejakom kŕči. Priznávam, ten druhý, na „Death Magnetic“ mi imponoval svojou snahou priblížiť sa atmosférou k „... And Justice For All“, aj keď napokon neobstál v skúške času. Niečo mi však navráva, že s novinkou to takto nedopadne. „Hardwired... To Self-Destruct“ nie je iba nahnevaným šroubovaním gitarových riffov. Tu sa skutočne dejú pesničky, tu sú naozajstné melódie. A Hetfield spieva ako malý boh, jeho hlasový potenciál dozrel ako najlepšie červené víno.
Zaujímavo dopadla Kirkova epizódka s jeho strateným iPhonom s dvestopäťdesiatimi gitarovými riffmi. Na novinke nie je s jeho autorským podielom v konečnom dôsledku ani ťuk. Iba v jednej jedinej skladbe sa ako spoluautor realizoval Rob, zvyšok je čistá tvorivá diktatúra dua James a Lars. Je to pomerne zvláštne, keďže sa Kirk viackrát nechal počuť, ako sa snažil spomenúť na všetko, čo stratil, aké to bolo hráčsky a mentálne osviežujúce a že vlastne aj z tohto dôvodu sa nahrávanie nového albumu stále posúvalo.
„Hardwired... To Self-Destruct“ je doslova staromilským poslucháčskym zážitkom. Je to o tom zvláštnom pocite, keď oceníte, že cesta do práce vám autom trvá približne 80 minút. A potom príjemné zistenie, že za celý ten čas nemáte ani v jednom momente chuť novú METALLICU vypnúť, ba čo viac, úplne rovnako je to aj na ceste späť. To sa v tomto roku podarilo naozaj iba malému množstvu nových albumov. Test počúvaním v aute neklame, aj v ňom METALLICA s prehľadom obstála.
Novinka je jednoznačne z kategórie, ktorú zvykneme v útrobách nášho Oceľového mesta označovať ako „roste to“. Každým vypočutím je lepšia a lepšia. Prvotné mierne rozpaky sú veľmi rýchlo zažehnané, album vás baví stále viac a viac.
Najskôr vyčnievajú silné singlovky „Atlas, Rise!“ a „Moth Into Flame“. Namotávajú svojou našliapnutosťou a silnými melodickými motívmi. Neskôr sa vám postupne pod kožu dostávajú aj ďalšie skladby, utajeným tipom a srdcovkou sa môže stať v podstate ktorákoľvek z nových záležitostí. „Confusion“, „Dream No More“, vizuálne vtipná, mayhemácka „ManUNkind“, pocta Lemmymu v podobne „Murder One“ - ukážte prstom na ktorýkoľvek track na obale a ja uznanlivo prikývnem. Žiadne skladba tu nie je navyše, každá jedna má zmysel, všetky vás spoľahlivo udržiavajú v hladine zvýšeného tepu a radostného headbangovania.
Keď už spomínam vizuálnu zložku, husársky kúsok sa kapele podaril s videoklipmi – každá skladba dostala svojho talentovaného režiséra, výsledky sú vo väčšine prípadov viac než presvedčivé. METALLICA sa veľmi umne vyhla youtubáckym vykrádačom obsahu a tvorcom pokútnych textových či animovaných videí.
Je to najlepší, najuvoľnenejší a kvalitatívne najvyrovnanejší album od čias bájnej „Čiernej“ dosky? V tejto chvíli si trúfam povedať, že prekvapujúco áno, a je to veru radostné zistenie. O čo radostnejšie ešte bude, keď METALLICA opäť zavíta do našich končín – z pohľadu Slováka písané, aspoň do Česka či Rakúska, keďže Bratislava sa zrejme po fiasku v roku 1993 opakovať nikdy nebude. Alebo? Jeden nikdy nevie, pri kvalite nového albumu je na čase veriť aj na malé zázraky.
1. Hardwired
2. Atlas, Rise!
3. Now That We´re Dead
4. Moth Into Flame
5. Dream No More
6. Halo On Fire
7. Confusion
8. ManUNkind
9. Here Comes Revenge
10. Am I Savage?
11. Murder One
12. Spit Out The Bone
Keď sa raz na Metalopolise robil článok s najvtipnejšími výrokmi redaktorov, mal som v ňom jediný zárez. Pochádzal z druhého pohľadu ku "Lulu" od METALLICY a Lou Reeda v znení "dopočúvať čokoľvek presahujúce 60 minút na jeden záťah je výzvou."
To isté platí aj pre "Hardwired... To Self-Destruct". Ak by ste totiž vzali celú prvú polovicu a z druhej prihodili napríklad "Am I Savage?", bol by to album roka. Takto je to, v kombinácii s až príliš uhladenou produkciou (rubinovská dravosť z Death Magnetic je preč), až priveľmi okatá stávka na istotu.
Určite je to dobrý album, ale od kapely, ktorá má na viac. ANTHRAX alebo MEGADETH to tento rok zahrali lepšie.
24. listopadu 2016
Hooya
8 / 10
METALLICA po předchozím průhledně usmiřovacím „Death Magnetic“ mění taktiku. Stojí na svých nohách, je rozhodnuta jít jiným směrem než její bývalí souputníci. A to směrem k podstatě metalového riffu a jeho rozvíjením. Nehraje na jistotu, jde na dřeň, neschovává se za špínu nebo přehnanou agresi, i díky vydařeného zvuku jde slyšet každý tón, takže je takto odhalena na odiv, což zprvu vytváří dojem jakési prázdnosti. Ale ona ta přímočará jednoduchost dává vyniknout jedinečnosti METALLICY. Písně jsou veskrze primitivní, jejich melodický základ působí zprvu nenápadně, ale až si zvyknete, že tentokrát METALLICA záměrně nehobluje, ale spíše rozvážně rozkládá motivy a jejich potenciál ždímá do poslední kapky, velmi rychle si vás získá. A ty lahůdkové refrény! Při poslechu „Here Comes Revenge“ mi hlavou bleskla otázka: „Tohle vážně ještě nikdo nevymyslel?!“. Veskrze pozitivní dojmy podporují i důstojné vizuální podoby skladeb - „Murder One“ mapující Lemmyho život již teď patří do zlatého klipového fondu. Co dodat? Snad jen, že Rudi svůj verdikt mohl zakončit tečkou, případně vykřičníkem. Je to totiž skutečně tak.
21. listopadu 2016
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
mickej
5,5 / 10
Toto fakt nie. Som len zvedavy, co za recenzie tu budu visiet, ked Rudi zacne pocuvat muziku vo vytahu miesto auta.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.